HOME

5h-3LL 1.0

DIR: /srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes
/srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes/

Current File : /srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes/historie-mezi-valkami.php

V nových poměrech zůstalo lokální rozložení politických sil v podstatě stejné jako v předválečných letech. V Nových Benátkách setrvali na postu nejsilnější místní strany národní socialisté, ve Starých Benátkách a v Obodři sociální demokraté, ve Kbelu agrárníci. Ani v jednom z uvedených míst však vedoucí politické strany nezískaly v zastupitelstvu rozhodující většinu a musely se o moc a řízení obce podělit s opozicí, což byla, jak se brzy ukázalo, pozitivní skutečnost. Bouřlivé události let 1919 a 1920 s pokusem levice o převzetí moci se také z tohoto důvodu projevily v Benátkách nepříliš výrazně. 24. května 1919 proběhla demonstrace proti lichvě a drahotě, v březnu 1920 pak stávka za zvýšení mezd. Akce, která se zdála být nejradikálnější a z hlediska narušení pořádku nejnebezpečnější, totiž ohlášený zábor továrny Karborundum jejími zaměstnanci, vedenými místní levicí sociální demokracie v čele s Karlem Martinovským v prosinci 1920, se nakonec pro nedostatečnou podporu dělníků, především z dalších benáteckých podniků, neuskutečnila.
Další aktivity místní organizace KSČ, kterou brzy poté, v květnu 1921, místní levicoví sociální demokraté založili, se proto nesly především ve směru kulturního a sportovního vyžití jejích členů, i když občasné protestní akce s politickým či sociálním podtextem se Benátkám nevyhnuly (1924 - demonstrace v pivovaru proti pomalému postupu pozemkové reformy). Častější byly pochopitelně v období hospodářské krize v první polovině 30. let. Tehdy se místní zastupitelstva snažila tíživou situaci řešit zavedením veřejných prací, vydáváním poukázek na potraviny a šatstvo pro nezaměstnané a jejich rodiny a dalšími opatřeními, radikálněji pojatými v &quot;levicových&quot; Starých Benátkách, méně důslednými v agrárním Kbelu a po volbách v roce 1932 rovněž v &quot;zelené&quot; Obodři. V Nových Benátkách, kde ve 30. letech převzali vedení radnice živnostníci, docházelo v oblasti sociálních opatření k tvrdým střetům s levicovou opozicí.
Zřejmě jediným stanoviskem, na němž se komunální politikové v Benátkách dokázali sjednotit, byl odpor vůči zákonu o reformě státní správy z roku 1927, který městu přinesl zrušení politického okresu a nahrazení okresního úřadu pouhou politickou expoziturou. Vzápětí byla zahájena první jednání o možném sloučení obou benáteckých částí a Obodře do jednoho správního celku, která však pro rozdílné představy vyjednávačů zatím ztroskotala.
Dvacet let Československé republiky přineslo Benátkám řadu významných a lze říci, že převážně pozitivních ekonomických změn, i když negativní, retardující jevy se regionu rovněž nevyhnuly. Město Nové Benátky obohatilo svůj majetek zakoupením budovy zámku v roce 1920 (brzy poté se do objektu přestěhoval městský úřad) a o pět let později i velké vinice v jeho blízkosti, která však po několika letech uhynula. Přes tento drobný neúspěch městská a okresní samospráva hospodařily poměrně efektivně. Svědčí o tom mj. stavba okresního domu na Husově náměstí podle návrhu architekta Jiřího V. Krohy v letech 1926 - 1927. Pokračovalo rovněž budování inženýrských sítí, když v letech 1929-31 byl instalován městský vodovod včetně zapojení na nový vodojem a na samotném konci třicátých let se podařilo vyřešit problém městské kanalizace.
S viditelným úspěchem podnikaly ve dvacátých a třicátých letech velké místní firmy. Po vzniku sesterské továrny v Drážďanech v letech 1923-1925 přenechala továrna Karborundum, či přesněji &quot;Spojené závody na výrobu karborunda a elektritu a.s.&quot;, jak zněl její celý název, novému subjektu výrobu svého základního produktu a koncentrovala se na vývoj a výrobu elektritu. Veškeré výrobní kapacity byly navíc ve druhé polovině dvacátých let podstatně rozšířeny a zmodernizovány. 
Cukrovar se v roce 1922 stal součástí &quot;Rosicko-pardubické rafinérie cukru Jindřich Benies v Praze a.s.&quot;, když zadlužený hrabě Kinský rozprodal prakticky veškerý majetek, který v Benátkách vlastnil. Po šesti letech firma změnila název na &quot;Rafinerie cukru Krásné Březno a.s. v Praze&quot;, majitel rozhodujícího podílu akcií však zůstal stejný.
Družstevní závody v Dražicích v tomto období prodělávaly téměř bouřlivý rozvoj. V prvních poválečných letech zde byly vybudovány dílny pro zpracování ovoce na marmelády a destiláty, vyrostla výrobna železných stožárů a konzol, do provozu byla uvedena řetězárna a také opravna zemědělských strojů. V Lysé nad Labem bylo postaveno nové skladiště obilí a koupí se do majetku družstva dostala i místní cihelna. V roce 1924 družstvo navíc získalo zbytkový statek v horní části Dražic za Jizerou, který vznikl díky rozparcelování majetku hraběte Kinského v průběhu pozemkové reformy. Rozsáhlé hospodářství se stalo základnou pro pokusy v oblasti šlechtění a čištění obilného a řepného semene, ale také v oboru chovu skotu a prasat. Koncem dvacátých a na počátku třicátých let pak pestrou mozaiku produkčních aktivit a výrobních objektů družstva doplnil mlýn ve Vinci a krupárna v Krnsku.
Pomocí rozšiřování výrobní báze, ať už formou pronájmu či nákupu vodních elektráren, popř. jejich budováním ve vlastní režii, dokázalo družstvo podstatně zvýšit produkci energie a následně i rozšířit rozvodnou síť, a to nejen na Mladoboleslavsku, ale také v sousedních oblastech. Ekonomická prosperita, která ze všech uvedených skutečností vyplývala, umožnila vedení družstva poskytovat členům i zaměstnancům neobvyklé a značně nadstandartní služby a výhody, k nimž patřilo vlastní nákupní středisko s nízkými dotovanými cenami, výhodné půjčky na stavbu rodinných domků se zanedbatelnými úroky či možnost rekreace v nově vybudované plovárně na ostrově uprostřed Jizery. V divadelním a koncertním sále měli všichni příchozí možnost shlédnout vystoupení řady špičkových českých umělců, v roce 1930, u příležitosti 80. narozenin T. G. Masaryka, zde např. účinkovali sólisté pražského Národního divadla Emil Pollert a Marie Balounová.
Méně skvělá léta prožíval po roce 1920 pivovar ve Starých Benátkách, kde výroba v důsledku slabší poptávky poměrně výrazně poklesla. V roce 1928, kdy firmu převzal pražský podnikatel Rudolf Karsten (část akcií zakoupil i valdštejnský pivovar v Klášteře nad Jizerou) byla produkce piva zcela zastavena a z bran závodu nadále vycházela pouze jedna ze základních pivovarnických surovin, totiž slad. Majitel &quot;Silvie&quot; L. Hrdina se v letech, kdy jeho firma měla podobné obtíže, pokusil předejít úpadku v roce 1919 výstavbou truhlářských dílen a výrobou školního nábytku, později a velice krátkodobě také poskytováním polygrafických služeb. Situace nicméně v roce 1931 dospěla k neúspěšné dražbě, areál podniku zůstal na několik let opuštěn a Hrdina odešel poněkud neslavně do Prahy. Také cihelny, sdružené od dvacátých let do &quot;Cihlářských závodů v Nových Benátkách&quot;, hospodařily většinou s výraznou ztrátou.
Oživením sféry malých podniků a živností, i když v některých případech pouze dočasným, se v benáteckém regionu staly nově vznikající firmy. Ve Starých Benátkách k nim patřila továrna na šrouby &quot;Jizera&quot;, založená v roce 1921, která byla ovšem v důsledku odbytových potíží nucena často měnit výrobní program (mj. dodávala telegrafní dráty ministerstvu pošt a telekomunikací). V roce 1933 byla výroba v podniku zastavena a následně neuspěl ani krátkodobý pokus nového majitele Karla Waltra prosadit se produkcí mlékárenských konví. Objekt byl posléze pronajat sousední firmě Karborundum, která jej začala používat jako pomocný provoz.
V roce 1922 založil Kamil Kisch-Trojan v Nových Benátkách nototiskárnu, která se díky vysoké kvalitě své produkce brzy prosadila v celostátním měřítku. Její majitel získal v roce 1924 také nakladatelskou a v roce 1938 knihtiskařskou koncesi. Firma v té době již splynula s tiskárnou Arnošta Splídka, který převzal původní podnik bratří Ziegnerů. Právě Splídek vydával ve třicátých letech regionálně zaměřený časopis kulturně-osvětového charakteru &quot;Náš kraj&quot;, na který v letech 1937-1941 navázal obdobně laděný list &quot;Benátky&quot;. Chvályhodná snaha vytvořit nepolitický časopis pro malý region, podobný úspěšnému &quot;Boleslavanu&quot;, ovšem při malém počtu potenciálních odběratelů neměla příliš mnoho šancí na dlouhodobý úspěch.
Ostatně kultura a osvěta to neměly na malém městě a pochopitelně ani v okolních obcích v těchto letech vůbec jednoduché. Dvacátá a třicátá léta již znamenala určitý úpadek společenského života a pokles veřejných aktivit občanů, třebaže z dnešního hlediska se nám toto období může jevit jako zářný příklad společenské angažovanosti obyvatel našich měst a vesnic. Fakta ovšem mluví dosti jasně. V roce 1929 zanikl spolek &quot;Důvěra&quot;, na pokraji krachu balancovala také Občanská beseda, která se v povědomí veřejnosti udržovala jen občasnými přednáškami. Také pěvecký a divadelní spolek vykazovaly v těchto desetiletích překvapivě málo aktivity, třebaže oba byly přijaty pod ochranná křídla místního odboru Sokola. 
Na kulturním a sportovním poli se naopak stále více prosazovaly organizace úzce spojené s politickými stranami, a to zejména s těmi levicovými. Především je nutno jmenovat sociálně-demokratickou Dělnickou tělovýchovnou jednotu, od níž se v roce 1922 odtrhla komunistická Federace dělnických tělovýchovných jednot, později přejmenovaná na Federaci proletářské tělovýchovy. Obě sdružení založila v Benátkách kromě sportovních klubů také divadelní spolky, jejichž činnost ovšem zprvu spočívala především v realizaci &quot;zábavních večerů&quot;, vyplněných poněkud pokleslým až vulgárním humorem. Postupem doby se však kvalita kulturních programů obou organizací zlepšovala, obzvláště když se jejich hlavním pořadatelem stal kulturně vzdělaný samouk Jaromír Jodas. DTJ zřídilo i vlastní pěvecký sbor a krátce fungoval rovněž soubor tamburašů, tedy hráčů na mandolínu. Tělesná cvičení probíhala v sále u Milerů a poté ve škole, přičemž konkurenci v této oblasti už netvořil pouze tradiční Sokol, ale také nově založený Sportovní klub SK Benátky, jehož členstvo se od počátku věnovalo především fotbalu, volejbalu, tenisu, stolnímu tenisu a v rámci možností také lednímu hokeji.
V období dvacátých let se také řada občanů z Benátek a jejich okolí zapojila do nově vzniklých či obnovených nekatolických církví. Výraznou aktivitou se projevovali zejména členové nově vzniklé (a silně protikatolicky zaměřené) Církve československé husitské a také lidé, spojení v Jednotě českobratrské (dnes Církev bratrská), kteří vědomě navazovali na odkaz dřívější Jednoty bratrské a zaměřovali se zejména na prosazování zásad mravného a morálního života.
Svou roli hrála v oblasti kultury také jednotlivá obecní zastupitelstva. Nejlepší předpoklady, ale také největší problémy v tomto směru měly pochopitelně Nové Benátky, a to především díky existenci řady stavebních památek na svém území. Město s podporou spořitelny dokázalo najít finanční prostředky na opravu zámeckého kostela i plastik v zámeckém parku, stejně jako na renovaci průčelí cenného měšťanského domu &quot;U ryby&quot;. Podpořilo také zřízení městského kina v restauraci &quot;Na sádkách&quot; v roce 1928, přičemž promítací sál vznikl téměř současně také &quot;U Janoušků&quot; ve Starých Benátkách. O něco později následovalo letní kino &quot;Na Vojnarce&quot;. Díky pochopení městských orgánů mohl vzniknout a pracovat muzejní spolek, kde hlavní úlohu hráli ing. Ferdinand Hrdlička a především ing. Jindřich Soukal. V červnu 1937, při příležitosti výročí bitvy u Zborova, bylo pro veřejnost otevřeno Městské muzeum se sídlem v okresním domě. 
V oblasti kultury a vzdělávání hrála svou pozitivní roli také nově zřízená okresní a místní osvětová rada, třebaže její aktivity byly poněkud nárazové a nevyvážené. Kromě přednášek usilovala rovněž o pořádání výtvarných výstav, koncertů a komponovaných uměleckých večerů.
Specifický odraz našly v Benátkách dramatické události roku 1938. Také zde občané demonstrovali svou podporu obraně republiky proti nacismu na velkém shromáždění v zámeckém parku 22. září. Promluvil na něm poslanec parlamentu Joža David a poté na 2000 účastníků, kteří sestávali převážně ze zaměstnanců Karborunda, sladovny a cukrovaru, bouřlivě aplaudovalo rezoluci a výzvám k mobilizaci celého národa. Nicméně marnost tohoto počínání a obrovské zklamání po mnichovské zradě velmocí ovlivnily i místní poměry. Dusná atmosféra přinesla postupné oklešťování demokracie a politické svobody, zároveň však vzepětí mezilidské solidarity a národní sounáležitosti. Iniciativou občanů byl vytvořen místní i okresní výbor pro uprchlíky ze Sudet, který uspořádal několik sbírek ve školách, v sokolovně a v peněžních ústavech na jejich podporu. V první polovině října krátce pobývaly v přízemních prostorách měšťanské školy vojenské jednotky, které musely vyklidit pozice v Sudetech. V důsledku omezení politických svobod byl nucen odstoupit komunistický starosta Starých Benátek Otto Schmidt, neboť KSČ jako samostatný politický subjekt nemohla nadále fungovat. Všechny politické strany postupně vplynuly do dvou nově vytvořených &quot;jednotných&quot; pseudostran: Strany národní jednoty (občanské strany) a Strany práce (socialistické strany včetně KSČ, v čele benátecké buňky stál K. Martinovský). Omezeny byly také kulturní aktivity, na poslední chvíli byl úředně zakázán slavnostní večer ke 100. výročí úmrtí básníka Věnceslava Rába, na němž mělo být poprvé uvedeno životopisné drama Ferdinanda Strejčka &quot;Rozervanec&quot;.