HOME

5h-3LL 1.0

DIR: /srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes
/srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes/

Current File : /srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes/historie-doba-dvoji-viry.php

Situace okolo dražického panství před polovinou 15. století jasně odráží neuspořádané majetkové poměry, které byly také jedním z důsledků husitských válek. Kdo byl vlastníkem Dražic a celého panství na konci husitských válek není zcela jasné. K roku 1437 se sice v souvislosti s Dražicemi objevuje jméno zemana Jana Smila z Křemže, jeho vlastnický vztah k dražickému panství je ovšem značně pochybný. Jednoznačná informace o majetkových vztazích je obsažena až v listině ze 17. června 1437, ve které jsou Dražice jmenovány jako majetek císaře Zikmunda, který mu připadl spolu s dalšími statky právem odúmrti po Aleši Škopkovi z Dubé. Jako takové daroval císař Dražice zápisem jmenované listiny Janovi z Kunvaldu.
Jan z Kunvaldu pocházel z drobné šlechtické rodiny a za husitských válek patřil k Zikmundovým straníkům. Potom, co byl Zikmund v roce 1436 přijat za krále, jmenoval Jana z Kunvaldu do podkomořského úřadu. O důvěře, které se Jan u císaře zjevně těšil, svědčí zajisté i jeho jmenování mezi správce české země krátce před Zikmundovou smrtí v roce 1437. Jan z Kunvaldu zemřel o tři roky později a správy dražického panství se posléze ujali jeho synové, Jan mladší a Bohuslav z Kunvaldu, kteří celé panství drželi společně. Jan v roce 1482 zemřel bez mužského potomka a Bohuslav z Kunvaldu se stal jediným majitelem. S jeho jménem je spojeno rozhojnění městského znaku Benátek o zlatého korunovaného baziliška v černém poli. Bohuslav z Kunvaldu stál také u založení benáteckého špitálu pro chudé. Založení špitálu a jeho obdarování důchody z Čilce a Jiřic si Bohuslav nechal v roce 1479 potvrdit ještě od krále Vladislava II. Od téhož panovníka získal pro Benátky také právo na konání ročního jarmarku.
Na počátku 16. století opět změnilo dražické panství rychle za sebou majitele. V roce 1510 se novým vlastníkem stal pravnuk Bohuslava z Kunvaldu Hynek Bořita z Martinic, ale už v roce 1512 prodal dražické panství Fridrichovi z Donína, majiteli sousedních Kostomlat a Milovic. 
Rod pánů z Donína byl původem německý. Jméno rodu je spojeno s hradem Donínem (Dohna) ležícím nedaleko Drážďan, který je připomínán už v 11. století, kdy byl v držení českých knížat. V roce 1152 zastával úřad donínského purkrabího Jindřich z Rotova a purkrabská hodnost spojená se správou hradu zůstala dědičně v jeho rodě. Páni z Rotova posléze opustili své původní jméno a začali užívat přídomku &quot;purkrabí z Donína&quot;. Toto jméno si ponechali i poté, co hrad v roce 1402 připadl k Míšeňsku a Donínové o svou hodnost přišli. Rod vytvořil několik větví nejenom v Německu, ale i v Čechách, kde zdomácněl. Fridrich z Donína brzy opustil staré sídlo na Dražicích a přesídlil do Nových Benátek, kde začal někdy v letech 1525-1526 budovat na místě bývalého kláštera cyriaků renesanční zámek. Benátky se tak staly novým centrem panství, které je také podle nich zváno benáteckým. Dražicím už Donínové příliš pozornosti nevěnovali, hrad je v jedné z nečetných zmínek z roku 1599 uváděn jako pustý.
S pány z Donína se vývoj benáteckého panství a samotného města Benátek spojil na celé 16. století. V době, kdy Fridrich z Donína panství kupoval, byly jeho součástí mimo hradu Dražic a města Benátek ještě Staré Benátky, Obodř, Jiřice, Kbel, Chrást, Zdětín, tři mlýny, několik dvorů a díl vsi Čílce. V následujících letech přispěli páni z Donína ke značnému rozšíření celého panství, které na konci 16. století zaujímalo rozlohu vymezenou Nymburkem, Slivnem, Chotětovem a Starou Lysou. Fridricha z Donína je možné zařadit do v té době rychle narůstající skupiny šlechticů podnikatelů. Nejen že pronikavě zvětšil rozlohu svého panství, ale v mnoha panských dvorech se chovalo množství dobytka, byly zakládány rybníky, rostla výměra vinic - tehdy byly vinohrady v okolí Benátek zcela běžné - a značné příjmy měli Donínové i z pivovarů. 
Centrum panství - Benátky byly v 16. století malé poddanské město, o jehož podobě a vnitřním uspořádání mnoho nevíme. Většina měšťanských domů byla patrně dřevěná. Tato původní městská zástavba však byla prakticky zcela zničena požáry, které město velice často postihovaly. 
Stejně jako jiná města i Benátky řídily své vnitřní záležitosti prostřednictvím městských samosprávných orgánů reprezentovaných městskou radou složenou ze sboru konšelů v čele s purkmistrem. Počet konšelů se obvykle pohyboval mezi šesti až dvanácti osobami, v Benátkách pak počet radních kolísal mezi osmi až dvanácti. Funkční období městské rady zahrnovalo jeden rok, během něhož se jednotliví konšelé střídali v úřadu purkmistra. První, který tento úřad zastával, nesl označení primas a do jeho kompetence spadala správa obecních peněz, příprava zasedání městské rady, které také předsedal, a dále spravování městské pečeti a klíčů od bran. Do pravomoci městské rady jako celku náležely především záležitosti týkající se vnitřní správy, hospodaření a obrany města a také pravomoc soudní. Po roce se prováděla volba nové rady. V Benátkách se při ní uplatňoval postup, kdy obec zvolila dvě osoby ze staré rady a naopak zase radou byly zvoleny dvě osoby z obce a teprve tito čtyři navrhovali složení rady nové. Navrhnuté složení městské rady podléhalo v případě poddanského města souhlasu a potvrzení buď samotné vrchnosti nebo kompetentního vrchnostenského úředníka. K pravidelným schůzím městské rady bylo zapotřebí také odpovídajících prostor. Nedůstojné schůzky konané patrně v měšťanských domech ukončili benátečtí až v roce 1533, kdy odkoupili za 300 kop míšeňských od řezníka Lukáše dům na rynku a přestavěli ho na radnici.
Rozsah samosprávy a svobod obyvatel poddanského města záležel především na samotné vrchnosti. V tomto smyslu bylo pro benátecké měšťany velice důležité privilegium, které obdrželi v říjnu 1525 od Fridricha z Donína, a které jim umožňovalo prodat nebo směnit svůj dům a statek, přičemž novým majitelem mohla být i osoba víry bratrské nebo pod obojí. Benátečtí měšťané měli zaručenu také možnost svobodného stěhování, sice s vědomím vrchnosti, ale bez výhostního listu. Zmiňované privilegium umožňovalo benáteckým také využívat výnosů z nákupu a prodeje soli, šenků z vína, dále je opravňovalo vybírat clo z vlny a clo z mostu pod městem, pod podmínkou, že tento most budou na vlastní náklady udržovat. Příjmy plynoucí z těchto dávek a poplatků byly důležitou součástí městského rozpočtu. Dalším bohatým zdrojem finančních prostředků plynoucích do městské pokladny bývaly dávky z vaření piva. Pivovarnictví bylo ovšem za Fridrichova syna Jindřicha z Donína v polovině 16. století benáteckým měšťanům zakázáno. Když vaření piva nepovolil měšťanům v roce 1599 ani císař Rudolf II., uchýlili se mnozí benátečtí k výrobě pálenky. Vinopalnictví jim ovšem dlouho zisky nepřinášelo. Výroba pálenky byla v roce 1627 císařským hejtmanem Fridrichem de Matta zakázána a přestupníci trestáni za provozování &quot;bezbožné živnosti&quot; bečkou soli a čtyřmi týdny vězení. Po četných nesvárech a odvoláních se benátečtí nakonec povolení k výrobě pálenky domohli, ale museli pak odvádět z každého kotle 12 říšských tolarů. K výše uváděným privilegiím přidal v roce 1558 již zmiňovaný Jindřich z Donína ještě právo na konání výročních trhů, a to vždy v třetí postní pondělí a v pondělí po svátku sv. Martina.
I přes výsady poskytované Benátkám pány z Donína se zdá, že výraznějšího ekonomického rozmachu město v celém předbělohorském období nedosáhlo. Benátky se potýkaly s nedostatkem finančních prostředků a nedařilo se jim pozvednout se z úrovně spíše zemědělsko-řemeslnické lokality s málo rozvinutou a diferencovanou řemeslnou výrobou, která byla takřka výlučně určena pro místní trh. Z řemesel byly mezi benáteckými měšťany zastoupeny především základní obory potravinářské (pekaři, řezníci, mlynáři), textilní (tkalci, soukeníci) a oděvní (krejčí, kloboučníci, ševci) a dále obory zpracující kůži (např. jircháři), kov (zámečníci, kováři) a hlínu (hrnčíři, zedníci). Příbuzná řemesla se sdružovala do ochranných korporací, cechů. První dochovaná zmínka o ceších v Benátkách pochází z roku 1598 a týká se cechu ševcovského. Lze ale předpokládat, že cechovní uspořádání se zde vyvinulo už mnohem dříve. 
Pro vedení jakékoliv živnosti se stávalo naprostou nezbytností alespoň minimální vzdělání, které mohla poskytnout městská škola. K roku 1586 je v Benátkách doložena nižší latinská škola, která podléhala dohledu pražské university a své žáky vzdělávala především v základech latinské gramatiky. Činnost vyučujících se neomezovala jenom na samotnou učební činnost, která ostatně ani nebyla městem nijak vysoce honorována, samozřejmou byla například i jejich výpomoc při bohoslužbách. 
Pro povznesení úrovně bohoslužebného zpěvu a hudby byla při kostelích zakládána tzv. literátská bratrstva. Jejich členy mohli být měšťané prakticky všech společenských vrstev. Pro majetnější skupinu měšťanů představovalo členství v literátském bratrstvu především otázku osobní prestiže. V Benátkách se vytvořilo v 16. století literátské bratrstvo při kostele sv. Máří Magdalény a patrně bylo utrakvistické. Utrakvisté ovšem nebyli v Benátkách jedinou konfesí. Náboženská skladba tu byla o něco pestřejší. Vedle utrakvistů byli ve městě i katolíci, ti patrně v menšině, a značnou část obyvatelstva tvořili nejspíš příslušníci zakázané a řadou mandátů pronásledované jednoty bratrské. Jednota bratrská vznikla okolo roku 1457 v Kunvaldu ve východních Čechách odštěpením od proudu utrakvistů. Čeští bratři, jak byli členové jednoty nazýváni, uznávali jako jedinou autoritu text bible a na jeho základě se také snažili o vytvoření společenství založeného na prvotní biblické rovnosti. Od této ideje se také odvíjel jejich zprvu odmítavý vztah nejen k světské moci, ale také k řadě činností, jejichž vykonávání se neslučovalo s bratrsky chápanou morálkou. Členové jednoty se například nesměli živit obchodem a nesměli také zastávat žádné veřejné funkce. Tato a další striktní omezení, která z jednoty činila uzavřenou komunitu, byla z velké části opuštěna už na počátku 16. století. Jednota bratrská se tak otevřela široké veřejnosti a do svých řad získala také mnohé šlechtice. Majitel Benátek Fridrich z Donína patřil k sympatizantům jednoty bratrské a v roce 1530 se na slavnostním shromáždění v Mladé Boleslavi stal i jejím členem. Učení jednoty bratrské nalezlo mezi benáteckými velmi živý ohlas. Benátecký bratrský sbor se rychle rozvíjel a v roce 1529 se jeho správcem měl stát pozdější bratrský biskup Jan Augusta. O jeho údajném působení v Benátkách však nemáme bližších zpráv. 
V roce 1546 byl Fridrich z Donína mezi šlechtici, kteří odepřeli vojenskou pomoc proti protestantským knížatům v říši, kterou na nich vymáhal Ferdinand I. Následné sankce za odboj, směřované v největší míře proti bratrské šlechtě a městům, už však Fridricha nepostihly, protože ještě v roce 1547 zemřel, ale dotkly se jeho nejstaršího syna Bořivoje, který po otcově smrti benátecké panství spravoval. Bořivoj musel Ferdinandovi postoupit Kostomlaty a zavázat se, že cokoliv získá, uvede v manství. Tento závazek byl zrušen až v roce 1563. Mimo to mu bylo přikázáno domácí vězení na Benátkách. 
Synové Fridricha z Donína se o zděděný majetek nemohli dohodnout a jejich spory skončily až rozdělením benáteckého panství v květnu 1548. Město Benátky tehdy přešlo do majetku Jindřicha z Donína. Prakticky hned po rozdělení benáteckého statku projevil zájem o jeho koupi panovník, který ho chtěl spojit s vedlejším panstvím brandýským, které bylo v majetku královské komory. Jednání s Doníny však skončila neúspěšně a ke koupi nedošlo. 
Stejně jako jeho otec, i Jindřich z Donína příslušel k okruhu bratrské šlechty. Je pochopitelné, že příklon pánů z Donína k jednotě poskytl místnímu sboru výraznou oporu a především ochranu před uskutečňováním protibratrských mandátů. Ty byly Jindřichem z Donína zcela evidentně ignorovány, jak ostatně ukazuje i opakované napomínání ze strany Ferdinanda I., který Jindřichovi připomíná jemu známá nařízení a nabádá ho, aby na svém panství netrpěl členy jednoty ani žádné nové nepřijímal. V sedmdesátých letech však náboženské přesvědčení Jindřicha z Donína doznalo zásadní proměny. Jindřich nejenže opustil jednotu bratrskou, ale začal jejím členům na svém panství působit potíže. Právě v této době byl v Benátkách uzavřen bratrský sbor a jeho budova byla odprodána měšťanu Mikuláši Fialkovi. Po ztrátě sboru konali čeští bratři své schůzky v různých soukromých domech a ve městě se udrželi až do Bílé hory.