HOME

5h-3LL 1.0

DIR: /srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes
/srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes/

Current File : /srv/http/adent.cz/benatky.cz/includes/historie-baroko.php

Obnovu a další rozvoj Nových Benátek i celého panství majetkové rozdělení na pět malých částí velmi omezilo. Vyhořelá část benáteckého zámku zůstávala po mnoho let v těžko obyvatelném stavu, samotné Benátky utrpěly značné škody požáry v letech 1664 a 1685. Při požáru roku 1664 vyhořela i radnice, přičemž byly zničeny všechny městské písemnosti až na dvě městské knihy a několik listin, které byly uloženy v domě primase Mikuláše Žateckého. Další ranou osudu byla epidemie moru v létě roku 1680. Z 45 rodin, které tehdy žily ve městě, podlehlo epidemii 134 lidí. Jak pomalu postupovala obnova města svědčí i to, že v roce 1670 bylo v Benátkách napočítáno vedle 40 domů ještě 17 spálenišť. Po druhém požáru byla dokonce městu dočasně snížena berně na pouhou čtvrtinu z původní výše. Rozvoji Benátek mělo napomoci i obnovení práva týdenního trhu, které si vyžádala vrchnost na císaři Leopoldu I. Ovšem očekávaný rozvoj nepřicházel. Řemeslníci ani obchodníci se do poddanského města, které navíc mělo prakticky stálé spory s vrchností, nestěhovali, naopak někteří zámožnější obyvatelé Benátky opouštěli. 
Hrabě ze Schützenu vykoupil roku 1694 i zbývající díl a panství tak bylo opět sceleno. Zdevastovaný zámek nechal zásadně přestavět do podoby, kterou má dodnes. Podle dobové módy dal upravit i okolí zámku - park byl vyzdoben několika plastikami. Ještě rozsáhlejší úpravy zámeckého parku proběhly za nových majitelů Benátek, hrabat z Klenové a Janovic. Benátečtí měli spory i s Arnoštem ze Schützenu, který nutil obyvatele města k robotě. V roce 1691 se měšťanům podařilo se z části vymanit z přímé panské správy a na úkor vrchnostenské správy posílit pravomoce městské samosprávy, ale následné spory, které město mělo s vrchností , se táhly po několik let. V té době spravoval město sbor volených konšelů, kteří se střídali ve funkci purkmistra. První mezi konšely se nazýval primasem a byl to hlavní představitel samosprávy. Důležitým městským úředníkem byl radní písař. Policejní záležitosti měli na starosti rychtáři, dalšími volenými zástupci města byli obecní starší. Představitelé města byli sice voleni, ale právo jejich potvrzení ve funkcích měla vrchnost. Městská úřední agenda byla již plně zbyrokratizována, vedla se řada úředních knih. Ve městě byla škola s učitelem a školním pomocníkem, učitel musel navíc zastávat místo varhaníka v kostele. Naopak zdejší špitál, založený již v 15. století, neexistoval. Počátkem 18. století vykazoval novobenátecký farář 384 &quot;duší&quot; v Nových Benátkách a celkem 1430 obyvatel v celé farnosti, ovšem bez dětí do 10 let věku. 
Po smrti Arnošta Bohumíra ze Schützenu se majitelem panství stal nakrátko jeho syn Arnošt Jaroslav, ale jím zdejší rod vymřel. 
Novým vlastníkem benáteckého panství a města Benátek se stal v roce 1720 hrabě Ignác Zikmund z Klenové a z Janovic. Pocházel z českého vladyckého rodu, který je v pramenech připomínán už ve 13. století. Po roce 1620 byli jeho příslušníci povýšeni do panského a později do hraběcího stavu. V roce 1764 převzal Benátky syn Ignáce Zikmunda Václav z Klenové, který ale město a panství dokázal udržet pouze do roku 1769.
Rozloha benáteckého panství se v 18. století příliš neměnila. Celé panství zahrnovalo město Nové Benátky, Podolec, Staré Benátky, Kbel, Obodř a 14 vesnic na území od Slivna po Starou Lysou a Milovice. Ve Starých Benátkách, Dražicích, Chrástu, Milovicích, Božím Daru, Čílci a Zdonínu byly panské dvory s nemalou výměrou luk, polí a lesů. K panské půdě náleželo také pět rybníků a několik mlýnů, především v okolí Benátek. 
Nové Benátky zůstávaly na počátku 18. století zcela průměrným poddanským městem, které si i nadále uchovávalo spíše venkovský charakter. Rozloha města nebyla velká, v roce 1735 stálo v Benátkách pouhých 110 domů. Díky rozsáhlým stavebním úpravám, které zahájili už páni ze Schützenu, získaly Benátky na počátku 18. století barokní podobu. Ve stavebních aktivitách pokračoval i nový majitel města Ignác Zikmund z Klenové, jehož vzorem se stal velký kulturní mecenáš hrabě František Špork, vlastník sousedního lysského panství. Hrabě z Klenové nechal na náměstí vystavět kapli sv. Rodiny a také jeho zásluhou byl areál zámku a okolní park vyzdoben řadou plastik pocházejících patrně z místní sochařské dílny Františka Adámka. Stavební činnost realizovaná hrabětem z Klenové podnítila k přestavbám soukromých domů i mnohé měšťany. 
V první polovině 18. století se v Benátkách značně rozšířil okruh provozovaných řemesel. K roku 1749 ve městě pracovalo 60 řemeslníků, kteří zastupovali 24 různých oborů. Nejžádanějšími a tudíž nejsilněji zastoupenými řemeslníky byli tradičně výrobci oděvů a potravin, tj. ševci, krejčí, pekaři a řezníci. V dalších oděvních a textilních oborech se uplatnili ještě tkalci, soukeníci a úzce specializovaní kloboučníci a punčocháři. Z běžných řemeslnických profesí nechyběli v Benátkách ani jircháři, koželuzi, bednáři, truhláři, sedlář, sklenáři, zámečník, hrnčíř a mydlář. Uživili se tu i malíř a dva sochaři. Je zajímavé, že několik živností vedly samostatně i ovdovělé měšťanky. Příbuzná řemesla se sdružovala dále do cechů. Na počátku 18. století měli v Benátkách cech např. řezníci, tkalci, ševci, krejčí, tesaři, společné cechy vytvořili mlynáři, pekaři a pernikáři, stejně tak i truhláři a sklenáři, zedníci a kameníci. 
Mimo cechovní uspořádání a tradiční řemeslné obory stáli benátečtí Židé. V Benátkách Židé netvořili nijak významnou ani početnou komunitu. Města se většinou přijímání nových židovských rodin bránila, a tak se i v Benátkách v první polovině 18. století setkáváme pouze se třemi židovskými rodinami, které i s příslušným služebným personálem čítaly dohromady pouhých 22 osob. Všechny tři židovské rodiny měly povolení k obchodu s různými krámskými věcmi a s hrnci. Dvě rodiny si ještě přilepšovaly vinopalnictvím. 
Své kulturní ambice mohli benátečtí měšťané uplatnit v katolickém literátském bratrstvu, které přijalo jméno sv. Anny. Méně dostupný byl průměrnému měšťanskému prostředí okruh zámecké kultury. Za přispění Ignáce Zikmunda z Klenové se zde rozvíjelo zámecké divadlo a vysoké úrovně dosáhly i produkce zámecké kapely, ve které krátce působil později proslulý houslista František Benda. 
Počátek 18. století přinesl českým zemím další vlnu rekatolizace. V zemi zintenzivnili svou činnost katoličtí misionáři, jejichž úkolem bylo nejenom utužovat obyvatelstvo ve víře, ale také cíleně vyhledávat skryté odpadlíky. V 50. letech 18. století prověřoval stav benátecké farnosti jezuita Jan Gluth. Valná většina obyvatel Benátek se sice obrátila ke katolictví prakticky hned po Bílé hoře, přesto zmiňovaný jezuita nalezl v několika zdejších domácnostech knihy, které ve zprávě svým nadřízeným označil jako kacířské. 
Vedle slídění katolických misionářů ztrpčily život benáteckým měšťanům v polovině 18. století dva válečné konflikty, v letech 1740-1748 válka o rakouské dědictví a v letech 1756-1763 válka sedmiletá. Pojizeří sice nebylo přímo dějištěm válečných operací, ale stejně jako další města i Benátky byly nuceny poskytovat válčícím stranám různý proviant a mimo to trpět časté průchody a ubytování vlastních i cizích vojsk. V letech války o rakouské dědictví se v Benátkách vystřídaly armády habsburská, pruská a francouzská. Městem prošel také pomocný sbor armády ruské. Vojska způsobila městu řadu škod, za něž obdrželo pouze přibližnou peněžní náhradu. Podobná situace se opakovala i v průběhu války sedmileté, kdy byly Benátky drancovány pruskými a habsburskými vojsky. Benátečtí posléze mohli sčítat nejen značné škody na domech a zahradách, ale i na pobraném šatstvu, potravinách, nářadí, obilí a odvedeném hospodářském zvířectvu. Není divu, že se měšťané snažili před vojáky ze svého majetku zachránit skutečně co se jen dalo. Rány, které městu zasadily obě války, dovršil ještě požár, při kterém v roce 1769 shořelo 28 domů, budova radnice a obecní dvůr. 
V roce 1769 změnily Benátky opět majitele. Páni z Klenové se velkorysými investicemi zadlužili natolik, že Václav z Klenové byl nucen Benátky prodat. Kupcem a dalším v řadě vlastníků byl pražský arcibiskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic. Příchovští byli původně vladycký rod, jehož první příslušníci píšící se po Příchovicích, jsou doloženi k přelomu 14. a 15. století. Rod vytvořil několi větví, z nichž jedna byla v 18. století povýšena do hraběcího stavu. Z této větve pocházel také jmenovaný Antonín Petr Příchovský. Benátky držel až do roku 1793, kdy je postoupil svému příbuznému Františku Příchovskému, majiteli Nového Stránova. Po něm ještě Benátky krátce vlastnil jeho syn František Vojtěch, jehož tragickou smrtí v roce 1816 historie rodu Příchovských v Benátkách skončila.